Robert Emerson Lucas (1937 – )

         – sborník Studie teorie průmyslového cyklu (1981)

Hypotézu racionálních očekávání aplikoval na Phillipsovu křivku, kde jimi nahrazuje Friedmanova adaptivní očekávání. Dle Lucase reálně existuje pouze Phillipsova křivka na přirozené míře nezaměstnanosti (= skutečná neboli pravdivá Phillipsova křivka). Ekonomické subjekty sice neví, jaká bude cenová hladina, ale jelikož berou v potaz veškeré dostupné informace a navíc předpokládají ustálení trhu práce na úrovni plné zaměstnanosti, dokážou ji předvídat. Ekonomické subjekty nedělají systematické chyby, a pokud dojde k jejich omylu, v podstatě okamžitě upraví svá očekávání. A i když se mohou individuální očekávání lišit, budou-li uvažována agregovaně, případné chyby mají tendenci se vzájemně vyrušit. Reálné veličiny v ekonomice tak nemohou být od svých přirozených (dlouhodobých) hodnot příliš dlouho odchýleny. Jde o „neúčinnost politiky“ (není snížena nezaměstnanost) nebo o „bezbolestnou“ protiinflační politiku (nedojde ke zvýšení nezaměstnanosti).

 

Pokud dojde k jejich odchýlení, příčinou je neočekávaná změna peněžní zásoby (v konceptu Phillipsovy křivky pak hovoří o zdánlivé neboli jevové Phillipsově křivce). Taková změna peněžní zásoby, která vytvoří nesprávná agregátní očekávání, je pak příčinou cyklických výkyvů ekonomiky. Skutečná Phillipsova křivka je vertikální (vyjadřuje neúčinnost známých opatření měnové politiky, jejichž důsledky lze předvídat, na zaměstnanost).

Jediný cíl, který by měla centrální banka sledovat, je stabilita měny. Aby však tento cíl mohla spolehlivě sledovat, musí být politicky nezávislým subjektem a její měnová politika musí být politikou dlouhodobých stabilních pravidel.

Neúčinnost fiskální politiky je vysvětlována Barrovou – Ricardovou hypotézou (sníží-li vláda daňové sazby, očekává růst výdajů domácností. K tomu však nedojde, neboť …).

 

Ekonomie strany nabídky

 

Polovina 70. let – 80. léta 20. stol., součást třetí etapy neoklasické ekonomie. Reakce na zaostávání růstu v USA, na vysoké zdanění.

Rozšířena zejm. v USA.

Kriticky reaguje na keynesiánskou teorii, jednostranně orientovanou na stranu poptávky a zaměřenou na aktivní roli státu v její stimulaci. Upozorňují na fakt, že poptávkově orientovaná fiskální politika a s tím spojená daňová politika státu může působit destabilizačně na stranu nabídky. V důsledku toho odmítají jakoukoliv aktivní snahu státu zaměřenou na zajišťování plné nezaměstnanosti, zejména pak prostřednictvím poptávkově orientovaných politik.

 

Je také proti výlučné peněžní orientaci monetarismu, stejně tak i proti jeho orientaci poptávkové.

 

Nabídka nereaguje pružně na změny poptávky, nýbrž na nabídkové stimuly. Zmiňují význam snižování daňových sazeb, jelikož existuje silná vazba mezi ekonomickou aktivitou (agregátní nabídkou) a zdaněním. V případě snížení mezních daňových sazeb z mezd pak lidé raději budou více pracovat a budou nahrazovat volný čas prací, protože cena volného času je pro ně příliš drahá. Totéž platí v případě zdanění zisků pro podnikatele.

 

Stejně tak je tomu v případě tvorby úspor, kdy snížení zdanění úroků z úspor znamená, že cena současné spotřeby bude vyšší a lidé budou více motivováni spořit, což podpoří investiční činnost v ekonomice a její růst.

 

Vysoké daňové sazby vedou i k tendencím vyhýbání se zdaněním (= růst šedé, resp. podzemní ekonomiky). Každý subjekt porovnává náklady na vyhnutí se zdanění s případnou daňovou povinností, a jakmile je daňová povinnost vyšší než tyto náklady, začnou ekonomické subjekty hledat způsoby a cesty, jak se vyhnout takovému zdanění, což se promítá i do státního rozpočtu.

 

Koncept, který ukazuje závislost daňových příjmů státu na procentních daňových sazbách (míře zdanění), se podle nejznámějšího člena ekonomie strany nabídky Arthura Laffera (nar. 1940) nazývá Lafferova křivka (1977). Ta vyjadřuje krátkodobý „aritmetický“ a dlouhodobý „ekonomický“ efekt snížení daní (vyšší výběr daní, nižší úniky, nižší sociální výdaje při nižší nezaměstnanosti). Je v ní obsažena tzv. „zakázaná zóna“, tj. hranice zdanění, nad kterou by vláda neměla jít.

 

Princip Lafferovy křivky aplikoval ve své hospodářské politice v USA prezident R. Reagan (funkční období 1981-89).

 

18. Hlavní koncepce teorie veřejné volby

 

Vznik školy veřejné volby (od 50. let 20. stol. v USA) je mimo jiné spojen se jmény Jamese Buchanana, Gordona Tullocka a Kennetha Arrowa (dále Mancur Olson, William Niskanen, Anne Kruegerová ad.), jejichž díla jsou obecně považována za „ekonomickou analýzu politiky“ (jak se rozhodují politické subjekty – strany, voliči, vlády ...). 

 

Východiskem teoretických konceptů členů školy veřejné volby je metodologický individualismus. Ukazují, že jednotlivec se v politickém prostředí chová a rozhoduje stejně, jako v prostředí tržním, a jeho základním cílem je maximalizace vlastního prospěchu.

 

Hlavními teoretickými přínosy školy veřejné volby jsou:

O voličích:

- koncepce racionální ignorance voličů: svým hlasem nic neovlivní, nezájem voličů o politické programy (ty jsou pak vnitřně protichůdné),

- efekt krátkozrakosti voliče (řídí se podle aktuální ekonomické situace)

- dobývání voličských hlasů rozpočtovými výdaji.

 

Koncepce politického hospodářského cyklu:

- poptávková expanze před volbami (zvýšení zaměstnanosti),

- protiinflační poptávková restrikce po volbách,

- a to bez ohledu na politickou orientaci strany.

 

Koncepce státní byrokracie:

- sledování vlastních zájmů byrokratů (nikoliv zájmů jejich politických vůdců nebo veřejnosti),

- maximalizace rozpočtu úřadu (a jeho zabývání se sebou samotným),

- řešení: privatizace těchto činností.

 

Koncepce parciálních (dílčích) zájmů:

- prosazení dílčích zájmů s náklady, které nesou všichni voliči,

- ignorance ze strany voličů díky nízkým nákladům na jednotlivce,

- důsledek: přerozdělování ve prospěch organizovaných skupin,

- příklad: dotace zemědělcům.

 

Koncepce logrollingu („jánabráchismus“):

- odhlasování zákonů v tzv. „balíku“ dílčích opatření (nikoliv samostatně),

- opozice nehlasuje proti jednotlivým částem „balíku“, i když je to v rozporu se zájmy jejích voličů,

- vzájemné odhlasování.

Koncepce dobývání renty:

- renta je výsledkem privilegia,

- získání privilegia je spojeno s náklady,

- výše těchto nákladů se srovnává s výnosem privilegia; jejich alternativní využití.

 

Koncepce středového (mediánového) voliče:

- odlišné politické programy = získání jen krajních voličů,

- sbližování programů a přibírání voličů,

- volič nemá skutečnou volbu.

Grafické vyjádření této koncepce.

 

Neoricardiánství

60. – 70. léta 20. stol.

 

Oživení klasické ekonomie, odmítání marginalismu (MU, MC ...) („protimarginalistická revoluce“). Teorie hodnoty a ceny (snaha o mikroekonomický základ keynesiánství). Bez hospodářsko politických souvislostí.

 

19. České ekonomické myšlení a jeho přínos

Předchůdci českého ekonomického myšlení

Kamerální (později politické) vědy:

Josef von Sonnenfels (viz kap. 1), Josef Ignác Butschek (1741-1821)

Stoupenci kameralismu jako jedni z prvních výrazněji ovlivnili ekonomické vzdělávaní v Čechách. Sonnenfels byl profesorem na univerzitě ve Vídni, Butschek byl jeho žákem a jako profesor na univerzitě v Praze popularizoval Sonnenfelsovo dílo v rámci národohospodářské nauky. Navrhoval rozparcelování půdy k pronájmu drobným zemědělcům, což by stimulovalo produktivitu a populační rozmach (tzv. populacionistické zaměření kameralismu).

 

František Ladislav Rieger (1818 - 1903) – politik a publicista, autor prvního česky psaného ekonomického spisu („O statcích a pracích nehmotných“ 1850). Odmítnul Smithovo omezení produktivnosti práce pouze na odvětví, vyrábějící hmotné statky.

 

Teprve až po roce 1848 je citelný vliv klasické politické ekonomie.

 

Zakladatelská generace českých národohospodářů (80. léta 19. stol. – počátek 1. světové války)

Albín Bráf (1851 – 1912) byl rovněž ovlivněn mladší historickou školou a katedrovým socialismem, ale zároveň přejímá subjektivní hodnotovou teorii Carla Mengera a rakouské školy. Ačkoliv vystupoval jako konzervativní teoretik, kritizoval ekonomickou teorii založenou na objektivních zákonech, a pro jeho ekonomické uvažování byly charakteristické prvky českého nacionalismu.

Požadoval tzv. „svépomocný protekcionismus“ jako náhradu chybějícího oficiálního protekcionismu (princip „svůj k svému“, tj. nákup českých výrobků českým obyvatelstvem).

 

Období první Československé republiky

Karel Engliš (1880 – 1961)

     – kniha Soustava národního hospodářství (1938)

Byl tvůrcem teleologického přístupu (účelový pohled na ekonomii), který zkoumá ekonomické jevy jako účelové a chtěné. Chování subjektů je účelové a celé národní hospodářství je souborem kauzálních jevů, účelově zaměřených na dosažení kýženého cíle. Dosažení jednoho cíle umožňuje dosahování navazujících cílů.

Ekonomické systémy dělí na dva základní – individualismus a solidarismus. Zatímco individualismus je totožný se systémem volného trhu klasické politické ekonomie (soukromé vlastnictví, kapitalismus), solidarismus lze v podstatě ztotožnit s komunismem (národní kooperativa, družstevnictví). Jelikož jsou ekonomické subjekty převážně soutěživé povahy, je pro ně nejvíce odpovídajícím systém individualismus, který tak musí být i ekonomicky výkonnějším než solidarismus.

Englišovo působení v hospodářské politice (ministr financí, guvernér Národní banky československé) má následující rysy:

- výrazně liberálního zaměření,

- proti deflaci, pro stabilizaci vnitřní i vnější kupní síly koruny,

- proti keynesiánské expanzi.

 

Josef Macek (1887 – 1971)

     – kniha Sociální ekonomika (1945)

Přívrženec sociální demokracie (poslanec), keynesiánského zaměření (úvěrová expanze, deficitní veřejné finance). Neměl ambici vytvořit vlastní teorii, v rámci svého ekonomického výkladu vycházel z různých pasáží světových ekonomických teorií. Odpůrce Rašína i Engliše. Zastánce družstevního socialismu.

V rámci měnové politiky požadoval aktivní roli centrální banky v podobě operací na volném trhu, v rozpočtové politice odmítal požadavek vyrovnanosti státního rozpočtu na úkor oživení hospodářství (požadavek fiskální expanze).

Mackovo levicové zaměření je patrné v pojetí pozemkové reformy, spočívající ve vyvlastnění soukromé půdy bez náhrady. Preferoval státem vlastněnou půdu, která by byla pronajímána za stejných podmínek. Jakkoliv byl levicově zaměřený, odsuzoval třídní boj a násilné bolševické akce.   

 

Období socialismu

· Po druhé světové válce byl kapitalismus vnímán jako systém, který zklamal a naopak vhodným systémem se jevil socialismus (a to nejen ve střední a východní Evropě), založený na centrálním plánování.

· Na československé hospodářství byl aplikován hospodářský model Sovětského svazu, který byl v druhé polovině padesátých letech označen za nevhodný pro československé poměry, a tato kritika vyústila ve snahu o první československou reformu, jejímž autorem byl považován Kurt Rozsypal (1916-2013) (= Rozsypalova reforma). Tato reforma, dávající větší pravomoc podnikům, trvala pouhých několik měsíců.         

· V šedesátých letech se prosazuje silnější odmítání pevného centralizmu, aktuálními se stávají požadavky decentralizace některých ekonomických pravomocí a řeší se otázky v duchu tzv. tržního socialismu.

· Významnými osobnostmi byli například Ota Šik, Čestmír Kožušník, Otakar Turek a další.

 

Největšího věhlasu a uznání v zahraniční získal makroekonom Josef Goldmann (1912 –1984), blízký spolupracovník Michala Kaleckého. Goldmann na statistických datech ukazoval skutečnost, že cyklické kolísání ekonomiky je možné i v socialistických ekonomikách (teorie investičního cyklu). Tím vyvrátil do té doby platnou tezi, že hospodářské cykly se centrálně plánovaných socialistických ekonomik netýkají. Dále zkoumal nabídkové omezení socialistické ekonomiky.

 

Ota Šik (1919 – 2004). Marxista – reformista.

                           kniha „Třetí cesta“ (1972)

1) prosazoval ekonomickou reformu (1963-1968). Její hlavní rysy:

- velké státní podniky se samosprávami

- družstva

- drobné soukromé podniky

Navrhoval rozvoj trhu za socialismu (tzv. „tržní socialismus“) v podobě indikativního státního plánování. K realizaci reformy nedošlo.

2) V emigraci (Švýcarsko) vytvořil teorii „třetí cesty“ mezi kapitalismem a socialismem. Jejími rysy jsou:

- účast zaměstnanců na řízení a zisku podniků,

- makroekonomické plánování rozdělování důchodů,

- regulace trhu.

Teorie „třetí cesty“ nenašla nikde uplatnění.

 

Sedmdesátá léta jsou považována za období temné normalizace, založené na obecné nedůvěře v inteligenci. V oblasti ekonomické teorie byla vyzdvihována interpretace marxismu-leninismu.

V osmdesátých letech vládnoucí komunistická strana požaduje předložení ekonomické teorie, která by poskytla recept na další hospodářsko-politický vývoj. V roce 1988 byla vydána Prognostickým ústavem ČSAV predikce vývoje ČSSR do roku 2010, zdůrazňující nahrazení centrálně plánované ekonomiky modelem s výraznými tržními aspekty.

Etapa ekonomické transformace – 90. léta 20.století

Po listopadové revoluci v roce 1989 jsou součástí ekonomických diskusí myšlenky, do té doby 40 let nevyslovované. Ekonomická reforma je spojována s tehdejším federálním ministrem financí Václavem Klausem (nar. 1941). Klíčovým požadavkem ve scénáři ekonomické reformy je decentralizace řízení národního hospodářství a obnovení role svobodného trhu, spojené s:

- cenovou liberalizací,

- privatizací státních podniků metodou kupónové privatizace a dalšími metodami,

- liberalizací vnějších ekonomických vztahů.

 

[1] Nejvýznamnějšími představiteli těchto snah byli tribuni lidu, bratři Tiberius (163-136) a Gaius (154-121) Gracchové, dále významný vojevůdce Gaius Marius (157-86) a politik a řečník Markus Tullius Cicero (106-43; všechna tato data = před n.l.).

[2] Anglie vydala v roce 1651 zákon zvaný Navigační akta, podle něhož smělo být do Anglie dováženo zahraniční zboží pouze na anglických lodích nebo na lodích země původu tohoto zboží.

[3] Východoindických společností – pro obchod s Indií a jihovýchodní a východní Asií – bylo několik – britská, nizozemská dánská, francouzská, portugalská, rakouská a další, jimž vlády jejich zemí poskytly monopol na obchod s příslušnou zemí, udělily jim zvláštní privilegia a trvale poskytovaly vládní podporu.

[4] Mezi významná opatření a reformy Josefa II. Patří zrušení nevolnictví, toleranční patent, centralizace státní správy (s tím však bylo spojeno poněmčování), reformy v zemědělství, aj.

[5] Podle řeckých slov: „fyzis“ = příroda, „cratein“ = ovládat.

[6] Přístup fyziokratů neznal pojem „přidaná hodnota“.

[7] Za součást „formativního období“ může být považován i francouzský fyziokratismus (téma č. 1).

[8] Připomeňme si příklad A. Smitha: pradávná společnost lovců, 2 jeleni = 1 bobr …

[9] V neoklasické ekonomii byl tento zákon zdokonalen: mohou být vytvářeny úspory, ty se však (díky poklesu úrokové sazby) vždy proinvestují.

[10] Připomeňme si příklad Böhm-Bawerka: osadník má 5 pytlů žita, které slouží k různým účelům. Za kolik prodá jeden pytel, za kolik prodá druhý pytel …

[11] Podle Böhm-Bawerka statky vyšších řádů postupně „dozrávají“ do podoby statků prvního řádu.

[12] Jde o nové výrobní postupy, nové výrobky, nové formy organizace výroby, nové zdroje surovin a o nová odbytiště.

[13] Reakce: Oskar Lange (1938) – plánovaná ekonomika umožňuje racionální ekonomickou kalkulaci (ceny lze vypočítat na simulovaném trhu).

[14] Se „starou“ ekonomií blahobytu se setkáme v Cambridgeské škole (vizte níže).

[15] Nezaměňovat s jinou Fisherovou rovnicí: IR = IN – očekávaná míra inflace.

[16] Spoluautorem teorie investičního multiplikátoru byl Richard Kahn.

[17] Další rozvoj Phillipsovy křivky naleznete v tématu č. 7 (M. Friedman, R. Lucas).

[18] Finanční podvodník Ch. Ponzi, 1920 odsouzen za podvodný slib zdvojnásobení vložených prostředků (princip hry „letadlo“). 

⇐ Предыдущая123

Поделиться: