John Maynard Keynes (1883 – 1946)

      – kniha Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936)

Profesor na univerzitě v Cambridge, působil v mnoha vládních komisích, trvale se snažil ovlivňovat britskou hospodářskou politiku. V r. 1919 zastupoval Británii na Versailleské mírové konferenci (o osudech Německa poraženého po 1. světové válce), v r. 1944 na mezinárodní konferenci k poválečnému měnovému systému v Bretton Woods.

Svým původním zaměřením byl Keynes neoklasickým ekonomem. V průběhu 20. a 30. let minulého století se ale postupně stal kritikem klasické a neoklasické ekonomie.

 

V průběhu 30. let minulého století pak došlo v ekonomické teorii i praxi k zásadním změnám, které jsou označovány jako keynesiánská revoluce. Příčinou jejich vzniku byla Velká deprese v letech 1929 – 1933, kterou neoklasičtí ekonomové nedokázali vysvětlit (především nedokázali vysvětlit její dlouhodobost, neboť – soudě podle dosud neotřesitelné formulace J. B. Saye – každá nabídka si vždycky najde svou poptávku), jakož i nedokázali navrhnout nějaké řešení.

Keynes zpochybnil samoregulační schopnosti tržních sil, „neviditelnou ruku“ trhu a stabilitu kapitalismu vůbec; naopak konstatoval, že kapitalismus je velmi zranitelný, náchylný k nejrůznějším poruchám a že tudíž „neviditelná ruka“ trhu musí být nahrazena, jak bylo později řečeno, „viditelnou rukou“ vlády, stabilizační a stimulační politikou (fiskální a monetární), usilující o plné využívání zdrojů. Rozhodujícím zaměřením této politiky může být pouze podpora agregátní poptávky. Tyto státní zásahy však v žádném případě nesmí omezit tržní charakter kapitalistické ekonomiky.

 

Ve své makroekonomii se tudíž Keynes od neoklasické teorie výrazně odlišuje svou teorií efektivní poptávky, ve vzájemném vztahu úspor a investic, v úloze očekávání spojených se životním elánem investorů a v pojetí peněz a úroku v teorii preference likvidity.

 

1) Vzájemný vztah úspor a investic

Kriticky reaguje na Sayův zákon trhů. Zatímco neoklasická ekonomie vysvětlovala, že objem investic a úspor se vždy rovná a jejich vyrovnávacím mechanismem je úroková míra, Keynes tvrdí, že rovnost investic a úspor není ničím garantována. Zatímco investice závisí na očekávání investorů, kteří při rozhodování o jejich objemu porovnávají očekávaný výnos z investic (= Keynesova mezní efektivnost kapitálu) s úrokovou mírou, úspory jsou generovány výší důchodu domácností. Když jsou investice nižší než úspory z důchodů domácností při plné zaměstnanosti, dojde k poklesu poptávky a tím i k poklesu produktu a zaměstnanosti. Neexistuje mechanismus, který by zaručoval automatickou přeměnu úspor v poptávku po investicích. Neplatí, že si každá nabídka vytvoří svou poptávku.

 

2) Teorie efektivní poptávky (= AD)

Agregátní poptávka je tvořena výdaji na spotřebu a investice. Výdaje na spotřebu závisí na disponibilním důchodu domácností, stejně jako úspory. Disponibilní důchod domácností je vynakládán na spotřebu a úspory a roste-li, rostou jak spotřební výdaje, tak úspory. Závislost spotřeby na důchodu vysvětluje působením základního psychologického zákona, kdy spotřeba s důchodem roste, ale pomaleji a na základě tohoto tvrzení odvozuje klesající průměrný sklon ke spotřebě.      

 

Velikost investic závisí na mezní efektivnosti investic a úrokové míře. Čím bude mezní efektivnost investice vyšší než úroková míra, tím větší bude investiční činnost v ekonomice. Mezní efektivnost investic (= očekávaná míra výnosu) je díky rozvinutosti kapitálového trhu ve vyspělých ekonomikách nízká a tudíž je i malá snaha realizovat investice. Proto jsou investice nízké a proto je agregátní poptávka nižší, než by bylo potřeba k udržení stavu plné zaměstnanosti. Investice mají silné fluktuační tendence a jsou velice nestabilní složkou efektivní poptávky. Rozhodování o investicích závisí na očekáváních investorů, která souvisí s jejich životním elánem (animal spirits). S pomocí investičního multiplikátoru [16] dokumentuje důchodotvorný efekt investic, který v případě hospodářské recese a nízké investiční činnosti soukromých subjektů ukazuje na dodatečně vynaložené investice, financované veřejným sektorem jako na vhodný nástroj řešení hospodářské recese. Pokud by ale ekonomika byla ve stavu plné zaměstnanosti, měly by tyto investice pouze inflační dopad.   

 

3) Preference likvidity – teorie peněz a úroku

Odmítá neoklasické pojetí úroku jako odměny za vzdání se současné spotřeby Böhm-Bawerk). Dle Keynese je úrok spojený s preferencí likvidity, je odměnou za vzdání se likvidních prostředků (= hotovostní zůstatky), která má motivovat držbu méně likvidních aktiv (obligací, cenných papírů obecně, apod.).

 

Poptávku po hotovostních zůstatcích vysvětluje motivem důchodovým, motivem podnikání (oba tyto motivy jsou označovány dnes jako transakční motiv), motivem opatrnostním a motivem spekulačním. Vysvětluje pozitivní závislost poptávky po hotovostních zůstatcích na výši důchodu a negativní závislost poptávaného množství hotovostních zůstatků na výši úrokové míry.

 

4) Monetární politika centrální banky není tak účinná a spolehlivá, jako fiskální politika vlády. Zvýšením peněžní zásoby dokáže stimulovat investice poklesem úrokové míry a vyšší investice díky multiplikačnímu efektu zvýší i spotřební výdaje a produkt vzroste (= keynesiánský transmisní mechanismus), ale přesto existují jistá omezení její účinnosti, zejména pak v případě absolutní preference likvidity (= past na likviditu), která je v hospodářské recesi či depresi dosti pravděpodobná.    

 

Fiskální politika vlády je účinnější než politika měnová. Pro dosažení stavu plné zaměstnanosti obhajoval Keynes její realizaci i v případě možných deficitů veřejných financí. Tím však role státu v aktivním ovlivňování ekonomiky končí. Rozpočet vlády by měl být vyrovnaný, ale jen dlouhodobě.

 

Keynesiánská makroekonomie se v polovině 30. let minulého století stala teoretickým základem úspěšné hospodářské politiky převážné většiny vyspělých kapitalistických států. Tuto pozici (v 60. letech v podobě neokeynesiánství) si zachovala až do poloviny 70. let.

 

Od konce 40. let probíhal uvnitř keynesiánství jistý diverzifikační proces. Postupně se etablovaly neokeynesiánství (40. – 70. léta), postkeynesiánství (od 50. – 70. let) a nová keynesiánská ekonomie (od 80. let minulého století). V zásadě lze konstatovat:

- neokeynesiánství mělo „nejblíže“ k liberální ekonomii, neboť se snažilo doplnit keynesiánskou makroekonomii neoklasickou mikroekonomií (= neoklasická syntéza);

- postkeynesiánství představovalo nejradikálnější keynesiánský směr, nejintenzivněji prosazovali státní hospodářský dirigismus (postkeynesiánci např. odmítali princip nezávislosti centrální banky);

jako nová keynesiánská ekonomie je označováno několik ekonomických teorií, jejichž hlavním společným cílem vytvoření keynesiánské mikroekonomie.    

 

14. Hlavní neokeynesiánské teorie

Snaha o přiblížení Keynesovy teorie neoklasické teorii a doplnění keynesiánské makroekonomie neoklasickou mikroekonomií je nazývaná neokeynesiánstvím (= neoklasická syntéza).

Jeho představitelé se snaží ukázat, že Keynesova teorie je teorií krátkého období. Je tedy speciálním případem teorie neoklasické a bude platná, budou-li mzdy nepružné směrem dolů, v případě pasti na likviditu či v případě hluboké deprese, kdy investice nejsou citlivé na úrokovou míru ani na její změny (tzv. past na investice).

Neoklasická interpretace plné zaměstnanosti je obecným případem.

 

123Следующая ⇒

Поделиться: