Paul Anthony Samuelson (1915 - 2009)

       – kniha Základy ekonomické analýzy (1947)

Je autorem (spolu s ním i Lawrence Robert Klein) modelu s linií 45°. Tento model určuje rovnovážnou úroveň produktu srovnáním celkových plánovaných výdajů a skutečně vytvořeného produktu (důchodu).

 

Do neoklasické syntézy Samuelson přispívá modifikací Phillipsovy křivky.

 

Původní Phillipsova křivka, kterou publikoval Alban William Phillips v roce 1958, ukazuje vzájemný vztah mezi mírou nezaměstnanosti a tempem růstu nominálních mezd (= mzdová inflace). Samuelson (společně s Robertem Solowem) modifikuje tuto křivku nahrazením mzdové inflace inflací cenovou, za předpokladu konstantního tempa růstu produktivity práce a tvorby cen finální produkce konstantní ziskovou přirážkou ke mzdovým nákladům. Touto modifikací Samuelson učinil z Phillipsovy křivky instrument, který tvůrcům hospodářských politik dává na výběr mezi dvěma zly – vysokou mírou inflace a vysokou mírou nezaměstnanosti („trade-off“ – zaměnitelnost).[17]

Mimo svůj vědecký přínos se P. A. Samuelson zapsal do dějin ekonomie svou slavnou učebnicí Ekonomie (pozdější vydání spolu s W. Nordhausem) – v letech 1948 – 2009 doznala 19 vydání.

 

15. Přínos postkeynesiánské ekonomie. Nová keynesiánská ekonomie

 

Postkeynesiánství se snaží zkoumat ekonomiku takovou, jaká v realitě skutečně je, tedy ekonomikou nedokonale konkurenční. Proto je východiskem metodologický realismus a metodologický kolektivismus. Pro ekonomické teorie je důležitá reálnost jejich předpokladů. Metodologický kolektivismus pak znamená analýzu chování člověka jako člověka společenského (návaznost na americký institucionalismus), navíc je nutné uvažovat faktor nejistoty.

 

Evropská (starší, dnes již zaniklá) větev postkeynesiánství (Robinsonová, Kaldor aj.), tzv. italsko – cambridgeská škola, pojala za hlavní cíl ekonomické analýzy dynamizaci Keynesovy teorie efektivní poptávky, kterou zasadila do rámce teorie růstu a rozdělování.

Americká (mladší) větev postkeynesiánství (Weintraub, Minsky aj.) soustředila svou pozornost na teorii peněz.

 

Joan Robinsonová (1903 – 1983)

       – kniha Eseje o teorii hospodářského růstu (1962)

Patřila k zakladatelům italsko-cambridgeské školy, ačkoliv původně byla stoupencem neoklasické Cambridgeské školy. Jako zastánkyně postkeynesiánství se snaží o dynamizaci Keynesovy teorie a její doplnění o teorii rozdělování.

Předpokládá existenci oligopolních tržních struktur a nevyužívání všech výrobních kapacit firmami. Ceny jsou tvořeny ziskovou přirážkou ke mzdovým nákladům a velikost této přirážky závisí v krátkém období na stupni monopolu respektive oligopolu. Čím vyšší bude, tím více se budou na produktu podílet zisky a tím méně mzdy. Růst zisků umožňuje více investovat. V dlouhém období jsou investice zdrojem zisku, jelikož růst investic dále zvýší ceny oproti mzdám. Investice, jež jsou klíčovou determinantou ekonomického růstu, však závisí na sklonu k investování. Sklon k investování respektive velikost investic se odvíjí od životního elánu investorů – podnikatelů, který nelze spolehlivě vysvětlit ekonomickým modelem. Životní elán podnikatelů je nestabilní, a proto i ekonomický růst při plné zaměstnanosti je případ specifický a náhodně dosažitelný.

 

Sidney Weintraub (1914 – 1983)

      – kniha Keynes, keynesiánci a monetaristé (1978)

Ceny jsou tvořeny konstantní přirážkou (z) k podílu nominálních mzdových sazeb (W) a produktivity práce (a), výše přirážky závisí na stupni nedokonalosti konkurence a zahrnuje jak míru zisku, tak náklady spojené s odepisováním fixního kapitálu.

 

z (1 + W)

p = -------------

a

 

Ceny jsou odolné, firmy nereagují na změny poptávky změnami cen, ale změnami produkce.

 

Inflace má pouze nákladový charakter, vzniká tehdy, pokud nominální mzdové sazby rostou rychleji než produktivita práce. Má-li dojít k jejímu léčení, navrhuje důchodová opatření zaměřená na zdanění nadměrného růstu mezd (TIP – tax based income policy). 

 

Hyman Minsky (1919 – 1997)

      – kniha John Maynard Keynes. Hypotéza nestability (1975)

Kapitalistická ekonomika je nestabilní a zdrojem jejích nestabilit jsou investice a způsoby jejich financování (hypotéza finanční nestability). Pro kapitalistické ekonomiky je typické dluhové financování a je potřeba, aby toky příjmů firem pokrývaly alespoň minulé závazky a umožňovaly je splácet. Jsou-li příjmy firem větší, ekonomikou se šíří investiční optimismus a i získávání úvěrů od finančních institucí je snadnější. V případě, že toky příjmů firem jsou nižší než toky týkající se splácení závazků, je tomu právě naopak. Rozlišuje tři typy financování investic – opatrnické, spekulativní a ultraspekulativní (Ponziho[18]).

 

Nová keynesiánská ekonomie (od 80. let 20. století)

Směr různorodých ekonomických teorií, jejichž společným cílem je snaha o vytvoření keynesiánské mikroekonomie, zaměřené zejména na vysvětlení příčin cenových a mzdových nepružností (rigidit). 

Mezi představitele nové keynesiánské ekonomie patří například Arthur Okun, Olivier Blanchard, Gregory Mankiw, George Akerlof, Janet Yellenová, David Romer a další.

 

Proč ceny na trzích nereagují na okamžité změny poptávky, vysvětlují například tím, že firmy místo aby vynakládaly náklady na získání informací o velikosti aktuální poptávky, raději aplikují jednodušší pravidla tvorby a cen a i když tyto ceny nemusí odpovídat (a ani neodpovídají) poptávce a pro firmy to znamená jisté ztráty, je tato ztráta v porovnání s vynaloženými náklady na informace zanedbatelná.

 

Koncepce menu costs říká, že firmy nemění ceny ani v případě, když velikost poptávky znají, jelikož by musely měnit ceníky a katalogy a raději se těmto dodatečným nákladů vyhnou tím, že na změny poptávky pružně reagovat nebudou změnou ceny, nýbrž pouze změnou množství produkce.

 

Jiné teorie pak hovoří při tvorbě mezd a cen o psaných i nepsaných dohodách, kdy na trhu práce jsou zohledňovány i faktory loajality k zaměstnavateli, sehranost pracovních kolektivů apod., na trhu zboží a služeb pak snaha firem udržet si stálou klientelu.

 

Teorie efektivnostní mzdy zdůrazňuje, že pro firmu je výhodné vyplácet vyšší reálné mzdy, jelikož vyšší mzdy motivují pracovníka k vyšším výkonům, snižují riziko odchodu zejména kvalifikovaných pracovníků k jiným firmám. Tím, že pracovníci nebudou odcházet k jiným zaměstnavatelům a nebudou se vyhýbat práci („ulejvat se“), se pro firmu stávají efektivnější jednotkou práce.

 

Patří sem také teorie hystereze na trzích práce, zejména její verze „insiders – outsiders“ (vysoká nezaměstnanost je způsobena neklesajícími mzdami, na ty však mají vliv zaměstnaní pracovníci, kteří jejich pokles nepřipustí, nikoliv nezaměstnaní, kteří by byli ochotni pracovat i za nižší mzdy).

Mezi nové keynesiánce se řadí také Joseph Stiglitz (nar. 1943), který se zabývá problémy:

- „ekonomie informací“ – nepříznivý výběr, morální hazard,

-  teorie ekonomické transformace,

-  problémy globalizace. 

 

16. Přínos chicagské školy (monetarismus a další)

- Druhá etapa vývoje neoklasické ekonomie (období nadvlády keynesiánství), od 1936 – do poloviny 70. let. Důraz kladen na úlohu peněz v ekonomice. Silný liberalismus.

 

Milton Friedman (1912 – 2006)

             - kniha Monetární historie USA 1867 – 1960 (1963, s A. Schwartzovou)

              - článek Úloha měnové politiky (1968)

Profesor na Chicagské univerzitě, přispěl k volebnímu programu prezidenta Ronalda Reagana. Zakladatel monetarismu. Monetarismus se brzy prosadil v řadě států, nejpřesvědčivěji zřejmě ve Velké Británii a ve Spojených státech (thatcherismus a reaganomika). Nutno přiznat, že byl úspěšný; v řadě zemí rychle klesla inflace a ekonomiky postupně přešly do fáze růstu. Na monetarismus pak navázala řada dalších liberálních teorií.

 

Friedman je jedním z největších zastánců liberalismu 20. století. V rámci měnové politiky centrální banky navrhuje, aby se zaměřila na dodržování pevného měnového pravidla v podobě zajišťování stabilního tempa růstu peněžní zásoby, které bude odpovídat růstu výkonnosti ekonomiky (tzv. neutrální měnovou politiku) a v žádném případě nedoporučuje, aby centrální banka vynakládala úsilí trvale zaměřené na podporu růstu HDP a snížení nezaměstnanosti.

 

Kritizuje spotřební funkci J. M. Keynese, která popisuje závislost spotřebních výdajů domácností na běžném disponibilním důchodu. Svou koncepcí permanentního důchodu ukazuje, že spotřební výdaje domácností jsou daleko stabilnější, jejich změny se odvíjí od dlouhodobě očekávaného důchodu a nemění se ad hoc se změnami běžného důchodu. 

 

Na základě hypotézy permanentího důchodu rozvíjí i teorii poptávky po penězích respektive její části nazývané transakční poptávkou. Závisí-li spotřeba domácností na permanentním (nikoliv na běžném) důchodu, musí i transakční poptávka po penězích záviset na permanentím důchodu a bude tedy více stabilní, než Keynes zmiňoval. Prostřednictvím kvantitativní teorie peněz pak koncepci poptávky po penězích dále rozvíjí. Kritizuje Keynesovu spekulační poptávku, kdy ekonomické subjekty volí pouze mezi obligacemi a penězi a naopak říká, že tyto subjekty drží celé spektrum finančních či reálných aktiv, jejichž skladbu optimalizují za účelem dosažení maximálního užitku. Změní-li se tedy úroková míra, nedochází ani tak k výrazným změnám poptávky po penězích jako spíše ke změnám skladby portfolia držených aktiv.

 

Ze skutečnosti, že peníze jsou částí optimalizovaného portfolia, vyplývá jejich přímý vliv na AD (přebytečné peníze jsou vynaloženy mj. na nákup zboží). Není zde nutný nepřímý (Keynesův) transmisní mechanismus, zprostředkovaný úrokovou sazbou.

 

Nabídku peněz chápe jako exogenní proměnnou, jejíž velikost a změny jsou plně v kompetenci centrální banky. Neutralita peněz v krátkém období neexistuje. Změny peněžní zásoby se projeví v růstu cenové hladiny až po dvanácti až osmnácti měsících. Změny nabídky peněz totiž nejprve vyvolají se zpožděním 6 – 9 měsíců změny reálného produktu a teprve za dalších 6 – 9 měsíců se projeví ve změnách cenové hladiny. Monetární politika tedy může způsobovat krátkodobé recese a jiné hospodářské poruchy a pokud nabídka peněz roste rychleji než reálný produkt, způsobuje tento růst peněžní zásoby inflaci.

 

Na základě adaptivních inflačních očekávání a tzv. peněžní iluze kritizuje Samuelsonův a Solowův koncept Phillipsovy křivky, udávající vzájemný substituční vztah mezi inflací a nezaměstnaností v jakémkoliv období. Ve svém pojetí ukazuje, že tento vztah substituce existuje pouze krátkodobě, a to díky neočekávaným změnám peněžní zásoby, které způsobují tzv. peněžní iluze zaměstnanců, a ti pak nedokáží rozlišit mezi změnami nominálních a reálných mezd. V dlouhém období se však ekonomika nachází na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti a žádný vztah „zaměnitelnosti“ mezi inflací a nezaměstnaností neexistuje. Zároveň ukazuje, že bude-li se centrální banka snažit o permanentí udržování míry nezaměstnanosti pod její přirozenou mírou, povede tato snaha pouze k akcelerující inflaci. Nemá-li mít měnová politika destabilizující účinky pro ekonomiku, měla by dle Friedmana dodržovat výše zmíněné měnové pravidlo, podle něhož by tempo růstu peněžní zásoby mělo odpovídat tempu růstu potenciálního produktu. Protože je přesné určení tempa růstu potenciálního produktu obtížné, navrhuje pro růst nabídky peněz hodnoty 3-5 % ročně.

 

Jde o tzv. „rozšířenou Phillipsovu křivku.“ Ve stejném směru formuloval její rozšíření také E. Phelps (1967).

 

Pro učení M. Friedmana je dále charakteristické:

- omezení role vlády (liberalismus), ne však anarchismus,

- metodologie: metodologický pozitivismus (ekonomie musí obsahovat předvídatelnost reality, musí být empiricky testovatelná).

Gary S. Becker (1930- )

kniha „Lidský kapitál“ (1964)

- rozhodování lidí probíhá podle ekonomických kritérií („zločin a trest“, „ekonomie rodiny“),

- a to maximalizací užitku při daných preferencích (srovnáním nákladů a výnosů peněžních i nepeněžních),

- ekonomie je tudíž „imperiální věda“.

 

17. Přínos školy racionálních očekávání (monetarismus II) a ekonomie strany nabídky

Monetarismem II (neboli novou klasickou makroekonomií) je označována škola racionálních očekávání, která výrazněji nenavazuje na monetarismus Miltona Friedmana, ať z hlediska metodologického či z hlediska rozpracování kvantitativní teorie peněz. Vychází z konceptu racionálních očekávání, který na rozdíl od Friedmanových adaptivních očekávání:

- považuje za relevantní pro tvorbu očekávání nejen informace z minulosti, ale i ze současnosti včetně predikcí budoucího vývoje,

- ekonomické subjekty se ze svých chyb poučí a neopakují je (nedělají systémové chyby, pouze chyby náhodné).

Jde o součást třetí etapy vývoje neoklasické ekonomie.

 

⇐ Предыдущая123Следующая ⇒

Поделиться: